Jako holka malá jsem domova se bála.
Samý křik a hádky a jako z pohádky princeznou chtěla jsem být.
Představím vám jeden život. Proměnu dítěte v dospělou ženu, která je zodpovědná za své zdraví. Možná budete mít pocit, že některé části jsou z vašeho života. Inu, život je tak stejný a přece tak jiný.
Jako dítě jsem byla, jak se říká, věčně na „hromadě“. Záněty průdušek, které rychle přešly do astmatických záchvatů, kožní alergie, projevující se častou kopřivkou atd. Ve školním věku se přidaly časté záněty mandlí a občasné výpadky hlasu. Když v pubertě přišel menses, bolelo to. Nejhezčím obdobím byly prázdniny u babičky. Tam bylo fajn. Celodenní volnost v přírodě. A také zde zmizely všechny alergie a nemoci.
Do dospělosti jsem si nesla zmatek. Jak v sobě, tak v životě. Neuměla jsem žít. Můj život byl pouhé živoření. Provázela jej jedna nemoc za druhou. Gynekologické problémy, které se vystupňovaly do takového stádia, že byla nezbytná operace. Následovala další operace. Pooperační ch srůstů se již nikdy nezbavím. Tahá to a bolí. Poté následovala ledvinová kolika. Její síla překvapila lékaře, kteří mne již pomalu pohřbívali. Přežila jsem. I když tehdy jsem netušila proč.
Souběžně s tím byl běžný životní kolotoč. Manžel, děti, rozvod…. Plácala jsem se v životě, a aniž jsem si toho byla vědoma, toužila jsem po lásce a porozumění. Ostatně, jako každá žena. Jako všichni lidé na této planetě. Jsme živočichové a patříme k „lidskému stádu“. Nejsme stvoření k osamění. Přesto někdy občas, jindy často, míváme tyto pocity osamění. A je jedno, kolik lidí je kolem nás. Moje duše do této doby „krvácela“ a já netušila, jak vlastně žít. Tohle přece není život. Takto to příroda rozhodně původně neplánovala. Nebo snad ano? Je údělem člověka, odtrpět si život na planetě Zemi? Je snad země očistcem? Tohle si nemyslím. Chyba bude někde jinde. V nepochopení přírody lidmi a možná také „stvořitele“.
Do svých třiceti let jsem byla přesvědčená o tom, že mi „život“ křivdí. Nechtěla jsem takto žít. Byla jsem „sama“ a ještě k tomu v ženském těle, které jsem neměla ráda. Chtěla jsem být raději mužem, protože ti to mají v mnoha ohledech jednodušší. Alespoň tak jsem to tehdy vnímala. Posléze jsem zjistila, že život nám dává šance. Ve svých třiceti létech jsem byla nucená rozhodnout se, zda se vydat napospas medicíně a farmacii nebo to zkusit jinak. Dovede ti představit život na lécích proti bolesti? Podle lékaře takto „žít“ do konce mého života? Tato situace byla pro mne naprosto neakceptovatelná. To přece není život. Chtělo se mi křičet: „ já chci žít ne živořit!“….
Život je fajn. Dává nám šance. Také jsem tehdy jednu dostala. Chtěla jsem vědět, proč zrovna já jsem takto nemocná. Moje duše byla bolavá. Nesla si sebou neradostné dětství a to přenášela do současného života. Prakticky jsem žila minulostí. Hýčkala jsem si svoje bolístky. Nějak jsem při tom pozapomněla, že už jsem docela velká holka. Až jednou…. Přečetla jsem si něco o Nové germánksé medicíně. Názory lékaře, který o tom psal, mne zaujaly. Začala jsem pátrat a dostala se ke studiu takto nazvané disciplíny. Nejde v podstatě o nic jiného, než o psychosomatiku. Ostatně, s tou pracovali i rodinní lékaři v dávných dobách. Poznáním psychosomatiky se mi otevřel nový rozměr života. Pochopila jsem svou minulost. Tedy to, proč moje tělo bylo tak nemocné. A nastoupila jsem cestu k uzdravení. Nějakou dobu trvalo, než se vše, samozřejmě mimo důsledků operace, vrátilo k normálu. Je to již mnoho let. S hrdostí mohu říct, že neužívám žádné léky. Nemám problémy s tlakem, cukrovkou či jinými neduhy, které mají údajně přicházet, když se dostáváte do let. Nenosím brýle. Ano, míván občas unavený zrak. Po celodenním koukání do počítače není divu. Mé dávné dětské a dospělácké nemoci jsou dávno pryč. Můj postoj k životu a lidem má jiný rozměr. Dnes vím, že za mnoha nemocemi stojí náš přístup k životu. Ten, který jsme okoukali od svých rodičů.
Zažila jsem mnoho bolestí ženské duše. Neradostné dětství, podle dnešních měřítek, týraného dítěte, které místo podpory dostávalo od rodičů rány. Dospívání, které se neslo v duchu odporu vůči životu a světu vůbec. Dospělost, plnou žárlivosti, partnerských hádek, nevěru atd. Po zdravotní stránce operace, léky, medicínský kolotoč. Tohle všechno je za mnou. Moje duše už nepláče. Ví, že všechno zlé je pro něco dobré. Ví, že stejně jako každá mince má dvě strany, i člověk má na výběr. Je jen na nás, zda budeme poslouchat své nitro. Je jen na nás, zda pochopíme život a logiku přírody, jejíž pravidla zmapovala psychosomatika. Je jen na nás, zda pouze natáhneme ruku a budeme prosit o pomoc….
Život je tak krásný. Jen se přeci rozhlédněte….
Antonie Krzemieňová