Jakou má myšlenka sílu? Udělá ti v hlavě díru? Někdy možná prokletí, také k tobě doletí.

To jen závist vědět dala, že tě také ochutnala. Pak se ti nic nedaří, máš ruměnce ve tváři, levé obě ruce a bolí tě srdce. Prokletí je emocí, nemůže za nemoci. Proklíná ten, kdo rád nemá, lidi kolem sebe. Nenávidí tebe, možná také i sám sebe. Neunese jiných radost, je to prostě jeho slabost. Je obranou láska? To je jako sázka do loterie. A kdo to nezažije, neví, jak zrada bolí. Více než rány holí. O svých osudech vyprávějí lidí, obdobné je to všude. Emoce snad vládnou světem a ubližují i malým dětem. Proklíná ten, kdo nemá rád, možná je to jen hlad po troše lásky, když přibývají vrásky, když z oblaků bouře vzejde, než na stáří člověk sejde. Když do života tornádo vtrhne a máme oči zvlhlé…

Odkazy na knihkupectví

• Síla myšlenky I. – Prokletí

Ukázky

Proklínám tě

„Mlč už. Nenávidím tě. Proklínám tě. Zkazila jsi mi celý život…“
Kačenka ztuhne. Krve by se v ní nedořezal. Neví, co všechna ta slova znamenají. „Maminko, maminečko, já už budu hodná.“
„Zmiz mi z očí, ty parchante,“ oboří se na ni její máma. „Kdyby tebe nebylo, mohla jsem si dneska královsky žít.“
Malá Kačenka se vyděsí. Nerozumí tomu, co máma říká. Bojí se. Zaleze do koutku v kuchyni, strčí si paleček do pusy a je jak myšička. „Jenom ať už maminka nekřičí,“ myslí si a po tvářičce jí stékají slzičky. Po chvíli usne.
Stejně plynou další dny. Někdy Kačka zkouší přijít k mámě a obejmout ji. Tolik touží po tom, aby ji máma vzala do náruče, pohladila po vláskách, přečetla jí pohádku. Stejně, jako to dělávala její babička. Jenomže maminka ji vždycky odstrčí. Někdy se přitom Kačenka bouchne o stůl nebo stěnu. Maminka ji asi nemá ráda.
Katka je ještě moc malá, aby porozuměla…

Po třiceti letech…
Již dávno podle věku dospělá Katka sedí nad postýlkou své Kačenky. V očích má slzy. Karel už dávno odešel. Myslela si, že konečně překonala svou životní smůlu a budou společně šťastni. Že našla někoho, kdo ji bude mít konečně rád. Štěstí však trvalo pouze velmi krátce. „Proč můj život provází jen slzy a pláč?“ ptá se sama sebe. „Proč mě nikdo nemá rád? Jsem opravdu tak zlá, jak říkala máma?“
Jediný muž z jejího života odešel velmi záhy. Zůstala jí po něm Kačenka. Zadívá se do postýlky. Kačenka nikdy nebude jako jiné děti. Celý život bude odkázána na svou matku, na její pomoc. „Co bude s Kačkou, kdyby se mi něco stalo?“ opět se ptá sama sebe Katka.
„Proč? Čím jsem si to zasloužila? Proč můj život provází jen temné mraky a obloha bez slunce?“
Jako mnoho jiných, ani Katka netuší, jakou sílu má nenávist. Už dávno zapomněla na den, kdy proklela své dítě. Den, kdy oznámila Karlovi, že s ním čeká dítě a on odešel. Navždy…

Síla myšlenky

Jsou prázdniny. Je krásný den. Letošní prázdniny se zrovna moc nepovedly. Často prší. Dnešní den je výjimečně docela pěkný. Stvořený pro výlety. A tak vezmu vnučky a jedeme na výlet.
Prohlédneme si miniaturky významných evropských staveb, a pak vstoupíme do království čarodějnic a jiných pohádkových bytostí. Procházíme se mezi vodníky, vílami či skřítky. Nakonec se vydáme na hrad. Ve sklepení rovněž najdeme spoustu čarodějnic. Některé vypadají mile, jiné strašidelně či alespoň nepřívětivě. Dovedu si představit, jak stojí nad kotlem, ve kterém obrovskou vařečkou míchají různé lektvary:

„Kdo tento lektvar vypije,
ten se hned láskou opije
k první ženě, kterou spatří,
vezme si ji, tak se to patří.“

Inu, bylinky měly vždycky zvláštní moc. Hlavně ty sbírané o půlnoci. Kromě ozdravných čajíčků se z nich vařívaly různé lektvary, kterým byly přisuzovány různé účinky. Mohli jste mít lektvar, aby vám lépe dojila kráva, nebo také aby sousedovi nedojila. Mohli jste mít nápoj lásky nebo také nenávisti. Svět je zvláštní…
Pak se jde na hrad za hradní paní. Procházíme komnatami, po kterých se procházely ženy v dlouhých, nepraktických róbách až na zem a muži s bílými parukami na hlavách. Prohlížíme si jejich kuchyň, pracovnu i ložnice. Je zajímavé, dozvídat se o životě lidí, kteří tady byli před námi.

Po prohlídce hradu průvodkyně ukazuje na zvonec na nádvoří: „Kdo na tento zvonec zazvoní a vysloví nahlas své přání, tomu se splní.“

Niky mně zatahá za ruku. „Pojď tam se mnou.“
„Kam chceš jít?“
„Zazvonit na kouzelný zvoneček. Mám přání.“
Dojdeme tedy ke zvonečku a já s napětím očekávám, cože to cácorka bude chtít? Že by toužila po nějaké hračce z reklamy?

Niky vezme za konec provázku a zatáhne za něj. Zvoneček se rozezní do ticha takovým jemným zvukem. Několikrát udělá bim, bam. Zaposlouchám se, když mě vyruší pevný hlásek Niky: „chci mít samé jedničky!“

Takovéto přání jsem opravdu nečekala. Na chvilku se zamyslím. Cácorka právě ukončila druhou třídu a s učením má problémy. Ty má od počátku, kdy hned v říjnu, coby čerstvý prvňáček, dostala několik pětek. Tehdy jsem jí volala a ptala se jí, co škola. Její odpověď zněla: „dobrý.“

„Co je to dobrý?“ ptám se.
„No dobrý,“ odpovídá opět krátce.
„Jaké máš známky?“ zkouším to tedy jinak.
„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,“ pronese s ledovým klidem.
„Počkej, jak čtyři, pět. Ty máš čtyřky a pětky?“
„Jo,“ odpovídá lakonicky.
„Proč se neučíš?“ nic lepšího mne v tu chvíli nenapadlo.
„Proč bych se učila, když stejně dostávám čtyřky a pětky?“ pronese opět klidně.
Vlastně, má pravdu. „Ty máš problém s učitelkou?“ zeptám se jí.
„Nemám,“ odpovídá Niky.

Tehdy mi to dojde. Je to naopak. Učitelka má problém s Niky. Niky je otevřená a bezprostřední. Možná až trochu naivní a hlavně bezelstná. Nechápe, proč si lidé ubližují. Má silně vyvinuté sociální cítění a je velmi citlivá na nespravedlivost. Chápu problémy pedagogů, přesto však nechápu, jak mohou ubližovat některým dětem…

Uběhl rok. Je konec školního roku a tak se ptám cácorky na vysvědčení. Malá Niky hrdě hlásí: „mám samé jedničky.“

„Ty si ze mě děláš legraci,“ odpovídám. Nechce se mi tomu věřit.
„Nedělám. Opravdu mám samé jedničky.“
Pak mi to dojde. „Ty jsi změnila učitelku?“
„Jo, chodím do jiné třídy a mám novou učitelku. A ta mi pětky nedává.“
„Jak to?“ vypadne ze mě.
„To zařídil ten kouzelný zvoneček.“
„Jaký zvoneček?“ nedojde mi to hned.
„No přece ten, jak jsem na něj zvonila na tom hradě. Vždyť byl kouzelný. Ty si nevzpomínáš?“