Síla myšlenky II. – Manipulace

Jako loutku na provázku, kterou vodí na procházku, jako zamračené nebe, tak vidím dneska tebe. Tak jako moucha v pavoučí síti se někdy lidé cítí, a i když slunce svítí, nemají den krásný a měsíc není jasný.

Svůj život můžeš ve svých rukách mít nebo se o něj rozdělit. Polapit se snadno dáte, žádnou zradu nečekáte? Což jste ryba v rybníčku, co skáče sama na udičku? Stačí chvíli povídat a jen tak vás oklamat? Svůj rozum jste doma nechali, snadno se oklamat dali? Kdo selskému rozumu přednost dává, toho rybář naprázdno udičkou mává. Jak z manipulací ven? Jak nebýt podveden? Tato kniha vám pomůže, oddělit trní od růže, v tomto světě se vyznat, lovce i rybáře poznat. Mnohá tajemství vyzradí a také prozradí, jak životem proplouvat, jak nebýt na udičce ryba, ať život není chyba. Jak neuvíznout v pavoučí sítí, když slunce krásně svítí. Nebát se být sám sebou – i když jsem tady s tebou.

Odkazy na knihkupectví

Ukázky

Sám sobě nepřítelem

Dana stojí před zrcadlem téměř nahá. Její tělo je vyhublé na kost. „Jsem tak ošklivá,“ říká si nahlas. „Jak se to mohlo stát. Měla jsem nad svým hubnutím přece kontrolu.“

Protože si svůj problém uvědomovala, požádala o pomoc. Vybízím ji k vyprávění, jak to všechno začalo. Proč vlastně začala hubnout? Na fotkách, které mi ukazuje, byla normální děvče. Žádná vychrtlina, tak akorát.

Dana ukazuje na fotku a vypráví: „To mi bylo sedmnáct. Zamilovala jsem se do Petra. Moje láska byla jednostranná. Nelíbila jsem se mu. Řekl mi, že jsem tlustá. Tak jsem přestala jíst a začala hubnout. Rodičům jsem se vymlouvala, že už jsem jedla. Když jsme měli společný oběd, najedla jsem se a tajně šla jídlo vyzvracet. Postupně jsem začala hubnout. Jenomže teď už to nedokážu zastavit.“
Chvíli si s Danou povídáme. Dokáže na sebe změnit úhel pohledu a přestat přikládat svému vzhledu velkou důležitost? Pokud ano, má vyhráno. Pokud ne, kdoví…

Abych vás však nenapínala. Pochopila a zvládla to. Dnes je již dospělá a je z ní pohodová krásná žena.

Milan konečně dostal své vysněné místo vedoucího oddělení. Dlouho se snažil všem dokázat, že je v oddělení nejlepší. Do práce chodil první a odcházel poslední. A konečně pochopili, vysněné místo má v kapse.

O půl roku později…

Zhroucený Milan leží v posteli a vůbec nemá chuť z ní vylézat. Nic ho nebaví. Nejraději by skočil pod vlak nebo z vysokého mostu. Když si jde udělat čaj, tak tak, že ho nevylije. Ruce se mu klepou, jako nějakému starci. Srdce zděšeně buší. Přítelkyně už před měsícem odešla a on je v celém bytě sám. Žádný z jeho kolegů se nezastaví. Kolegů… vždyť to byli už nějakou dobu jeho podřízení. A kamarádi? Jak může mít kamarády, když práce byla celý jeho život. Tak moc chtěl být vedoucím…

Maminka mu přece vždycky říkala, že je rozený vedoucí. A když se mu něco nepovedlo, tak za to přece vždycky mohl někdo jiný. I maminka to tak viděla. Už zase je to tady. Nikdo ho nechápe, nerozumí mu. Neumí jej ocenit. Stejné to bylo ve škole i v práci.

Opravdu je to tak? Je to jeho okolí, kdo za všechno může? Podívejme se zpátky do minulosti.

Když bylo Milanovi pět, jeho rodiče se rozvedli. To mu zase tak nevadilo, protože měl maminku, která se o něj velmi pečlivě starala. A tatínek plnil pilně úlohu peněženky. Takže mu vlastně nic nechybělo. Vždycky byl oblečen podle nejnovější módy, měl všechno, co si děti mohou přát. Všichni mu vždycky záviděli. Jenom jedno nikdy neměl, kamarády. Vždycky chtěl v každé hře rozhodovat. On to přece byl, kdo věděl všechno nejlépe. Maminka ho v tom podporovala. Milánek byl přece její dokonalé dítě. Byl vždycky něco víc, než ostatní děti.

Že dokončil školu jen díky penězům otce, to maminka neviděla. Její Milánek je přece tak chytrý… to jenom ti učitelé… nechápali ho.

Milan uvěřil ve svou dokonalost. I na svém posledním místě byl přesvědčen, že on hravě zvládne práci svého vedoucího. Skutečnost byla ovšem jiná. Změnou pracovní pozice na vedoucího oddělení se dostal mezi dva mlýnské kameny. Nadřízených a podřízených. Nestíhal svou práci, nedokázal řídit své podřízené. Jeho pocit dokonalosti stále více nahrazoval stres. A mlýnské kolo se točilo a točilo…

 

Přemýšlím o osudech klientů. Svým způsobem je mi některých líto. Ne vždy si za své problémy mohou sami.

Je opět podzim. Dny se zkracují a tma mi připadá nějaká hustější. Také stromy se zahalují do smutečního závoje. Všimli jste si někdy, že podzim je stejně smutný jako stáří? Můžete namítnout, že to tak není. Souhlasím. Ne vždycky. Většinou však ano. Kdysi jsem ráda jezdívala na podzim do Vysokých Tater. Podzim tam byl, a asi i dneska je, nádherný. Především ve dnech, kdy slunce ukázalo svou tvář. A také, i když byla mlha. To jste pak viděli jenom kousek před sebe a příroda pomalu ukazovala, metr po metru, svou úžasnou tvář. Podzim hraje všemi barvami. Jsou jiné, než letní nebo jarní. Všimli jste si?
Stáří ve mně vyvolává ještě něco jiného. Soucit.

„Á, příprava na školu – manipulace, vlastní emoce,“ ozve se mi za zády. Ani jsem si nevšimla, kdy Honza vstoupil. Všichni ti, kteří četli první knihu už vědí, že Honza, je můj přítel, se kterým již delší dobu kráčíme společně životem a také – náš nejmilejší pan učitel.
„Dělám přípravy a trochu jsem si zavzpomínala,“ odpovídám.
„Udělám kafe a probereme si to. Stejně potřebuju osvěžit paměť před vyučováním.“
Za chviličku se vrací se dvěma hrnky voňavého kouřícího nápoje. Vezmu si jeden hrneček a hřeju si o něj ruce. Taky je míváte věčně studené? Pak pomalu upíjím. „Lidé často hovoří o empatii – vcítění se. Já si myslím, že pořádně nevědí, o čem je vlastně řeč. Hodně klientů hovoří o své údajné schopnosti vcítit se do druhého a přitom na emocích mají poruchu.?“
„Nediv se. Vezmi si některé ezoterické knihy. Správný člověk se má podle nich vcítit do druhého.“
„To je přeci nesmysl. V okamžiku, kdy se vcítím, tak jsem v háji. Jsem tam, kde ten, komu chci pomoct. To je, jako když se někdo topí na jezu a já tam hned skočím. Nevím, kolik tam je vody a jak silný je proud. Takže se ve finále utopíme oba.“
„Jo. Jenomže tak nikdo nepřemýšlí. Moderní je se vcítit, tak se to dělá. Nebo aspoň předestírá.“
„To bych chápala, kdybych chtěla opravdu poznat něčí problém, musela bych vlézt do jeho kůže. Trochu mi to připomíná tu pohádku, už nevím, jak se jmenuje. Jak se tam chasník převlékl za medvěda a král ho sám přivedl do věže k princezně.“
„Tak nějak. Při vciťování vstupuješ do osobnosti toho druhého s úmyslem poznat jeho problém. Což může být velmi nebezpečné“
„Já tomu rozumím tak, že když se snažíš vcítit do problému jiného, tak vstupuješ do něčeho, co je mimo naše vědomí. Co funguje nezávislé na nás. Je to jako zapomenutá zarostlá jáma na zahradě. Ujdeš pár kroků a jsi v ní.“
„Když však s někým soucítím, tak beru v úvahu, že má nějaký problém. Nikdy však nemohu vědět, jak se dotyčný cítí, protože nejsem v jeho situaci ani v jeho kůži. Nevnímám jeho způsobem. Proto si myslím, že se nikdy nemohu do jiného vcítit.“
„Dívala ses, co na to říkají psychologové a slovníky?“
„Podle psychologických slovníků je empatie schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhých a soucit se v nich neobjevuje.“
„Tak to vezmeme za jiný konec. Co to je soucit? To je vlastně lítost nad někým, slitování se, politování, soustrast, milosrdenství.“
„Máš pravdu. Když s někým soucítím, tak ho vlastně lituju. Proto se vyjadřuje soucit (soustrast) hlavně na pohřbech.“
„Soucit máš obvykle s někým, kdo trpí, kdo má problém. Což u empatie pravidlem není. Vcítit se můžeš jak do člověka nešťastného, tak šťastného.“
„Takže by se to dalo také chápat tak, že empatie je součást soucitu. I když musím přiznat, že mě se slovo vcítit se zrovna moc nelíbí.“
„Vnímáš za tím moc úzký vztah, viď?“
„Právě. Jednak si myslím, že vcítit se do druhého, to umí jen málokdo. K tomu potřebujeme vlastní prožitky a poznatky. Jen těžko se můžu vcítit do někoho, kdo se topí, když nevím, jaké to je. Není snadné chápat týraného, když mne nikdo netýral.“
„Čím bys ho tedy nahradila?“
„Daleko lépe mi zní – soucítit.“
„No, asi ano. Přece jen je z tohoto slova cítit větší odstup.“
„Víš, soucit mi připomíná kostel. Modlitbu – pane, smiluj se nad námi. Zatímco soucítit s někým, to je takové… prima. Jako že víš, že se kolem mne děje něco nedobrého a nepřeješ mi to.“
„Já přeju vždycky jen to nejlepší,“ usměje se už ve dveřích.

Byla jsem ráda, že jsme o tomto tématu hovořili. Není jednoduché vyjádřit své myšlenky a pocity. Zkuste si to někdy sami. Vyjádřit se tak, aby vám okolí rozumělo. To je někdy dřina, co?