Nemoc jak nezvaný host, kterého je všude dost, navštívit vás může. Možná vás přemůže a do postele skolí, nebo vás kdeco bolí.

Kdy nemoc končí a kdy začíná? Proč mám tu kterou právě já? Když se v hlavě myšlenky honí, brzy pak naše tělo bolí. A je často k zlosti, když vás bolí kosti a prášek zrovna nehojí a vy jste jako po boji. Zas dobře bude a prášek zbude. Hlava, ta ví, proč se tělo nehojí, či je jako po boji. Tělo hlavu poslouchá, jen málokdo naslouchá. Je to k jeho škodě, že věří náhodě. Že pověrám věří, kdo k doktoru běží. kdo se léčit jiným dává, tomu neslouží hlava. Vyléčit se musíš sám, na to přísahám. Poslouchej dobře svůj vnitřní hlas – možná teď nastal ten pravý čas…

Odkazy na knihkupectví

• Síla myšlenky III. – Nemoci z emocí 

Ukázky

Máte dvě možnosti

Stojím v ordinaci svého gynekologa. Je zde naprosté ticho. Lékař si prohlíží poslední výsledky, rozbory krve a rentgeny. Pak se na mne podívá a pronese: „Máte dvě možnosti“.

Jsem vyděšená. Už delší dobu mám opět silné bolesti a nevím, co mne čeká. Po malé odmlce lékař pokračuje: „Jedna z možností je, že budete co dva roky na operačním sále a mezitím na lécích proti bolestem.“

„Počkejte, nejsou léky na bolest návykové?“ slyším svůj hlas.
„To ano,“ přisvědčuje lékař.
„Takže mi chcete říct, že ze mne uděláte narkomana?“ ověřuji si, zda jsem správně pochopila jeho slova.
„No, máte ještě jednu možnost,“ pokračuje lékař po krátké pauze, která mi připadá jako věčnost. Potom slyším slova, kterým nemohu uvěřit. „Nebo se s tím naučte žít!“
Nechápu. Nerozumím tomu, co říká. „Jak se s tím mám naučit žít?“
„Copak to není jasné?“
„Tou první možností myslíte opravdu, že ze mne uděláte člověka, závislého na lécích?“ ověřuji si situaci a jen velmi pomalu mi vše dochází. „To není jiný způsob, jak mne vyléčit? Co třeba laser?“
„Po operacích laserem zůstávají v organismu jizvy stejně, jako po standardních operacích. Takže si nepomůžeme.“
„Vždyť medicína je přece tak vyspělá, to mi chcete říct, že nemám jinou možnost?“
„Máte,“ rozhodně opakuje lékař, „naučte se s tím žít!“

Na chvíli nastane v ordinaci takové ticho, že by určitě bylo slyšet i špendlík, kdyby upadl na zem. To ticho už je nesnesitelné. Pak jako z velké dálky slyším: „Tak si to rozmyslete a dejte mi vědět. Nebo vám mám napsat léky proti bolesti rovnou?“
„Děkuji, zatím ne,“ vykoktám a odcházím z ordinace. Ve dveřích se zarazím: „Nashledanou,“ rozloučím se ještě. Stále jsem jako ve snách.

Doma si uvařím kafe a přemýšlím o tom, co mi lékař vlastně řekl. Opravdu mi tím chtěl říct, že mi nedokáže pomoct? Že musím sama najít způsob, jak se zbavit bolestí? Ponořím se do vzpomínek. Před očima mi běží postupně kus minulosti. Od první návštěvy ženského lékaře, až po současnost.

Co teď? Každodenní bolest v břiše není nic příjemného. Potřebuju fungovat jako matka, žena i v práci. Podle lékaře mám dvě možnosti.
Mohu si vybrat. Ostatně, rozhodovat se, to je častý úkol člověka. Od narození je to naše nejčastější činnost.

Mám dvě možnosti. Léková varianta pro mne nepřichází v úvahu. Užívat pravidelně léky proti bolesti, to znamená utlumit si mozek. A to nechci. Ráda bych si zachovala zdravý úsudek a plné vědomí.
Ostatně, mám ještě jednu možnost. Prostě naučit se s tím žít.