Byl jednou jeden život, těžce se protloukal. Kdekdo mu nakukal, co dělat má, jak žít, co jíst, co pít. A on to vážně bral. Až když se pod tíhou života úplně prohnul a hlavou se země dotknul, uslyšel hlas – naštěstí včas – a znovu hlavu zvedl…

Starat se o sebe sami máme a často to neděláme. Sami sobě přítelem můžeme být, stačí jen chtít vyznat se v sobě. Nebo důvěřovat nějaké osobě, že za nás všechno vyřeší – a pak že člověk nehřeší. Největším nepřítelem je sobě člověk sám, na to klidně hlavu dám. Nezvládnuté emoce – tělesné jsou nemoce. Tak to tady chodí, ženy děti rodí. Vztek či zlost, je jí tady dost. A jak život vnímáme, jak se na vše díváme? To přec lehce poznáme. Je-li zdravé naše tělo a řekne si, co by chtělo, radost mějte, vše mu dejte. Když však mlčí, hlava křičí a chce se nám rozpadnout, tak je třeba popadnout selský rozum do hrsti. Selský rozum rádi mějte, často si jim pomáhejte, chytrolín jej nepustí… Vaše hlava tělo řídí, nikdo ji to nezávidí.

Odkazy na knihkupectví

• Síla myšlenky IV. – Emocí k nemoci 

Ukázky

Strach

„Strach z nebezpečí nás může dovést do situace, ve které nejsme schopni slova.“
„To bych potřeboval u manželky,“ pronese Ruda.
„Tak ji postraš a budeš mít klid,“ radí mu Roman.
„Obávám se, že tohle na ní neplatí,“ pokračuje Ruda v diskusi.
„Někdy stačí pořádně vylekat,“ dál mu dává rozumy Roman.
„Aby pak nezačala koktat,“ směje se jim Jana.
„I tak by to mohlo dopadnout. Pojďme dál po našich trubkách. Znáte nějaká lidová rčení, která se týkají teritoria?“ zeptám se studentů.
„Dusivá atmosféra,“ pronese Jana.
„Lapat po dechu nebo sotva se odvážil dýchat,“ dodá Roman.
„Neudýchat situaci,“ přidá se Petra.
„Všechna tato moudra se většinou dotýkají průdušek. Stejně tak obava z něčeho, co je nám nepříjemné.“
„Takže časté záněty průdušek u dětí nejsou díky bakteriím, ale strachu?“ ověřuje si Jana.
„Tak nějak. Většinou se strach z někoho v teritoriu ještě spojí s útokem na integritu a je vymalováno. Záněty průdušek a posléze astmata jsou opravdu obavy z nebezpečného prostředí.“

Jitka přichází s častými dýchacími potížemi. Jako mnoho jiných, i ona si své problémy navrstvila. Kromě problémů s dechem má také šedý zákal a špatně funkční trávicí systém.

Vyprávíme si o jejím životě. Kromě strachu ze smrti a slepoty přiznává obavu z manžela, který často pije a pak je agresivní. Nikdy neví, čím ho vyprovokuje. Pokaždé je to totiž jiné. Nejen, že bije jí, poslední dobou obrátil svou agresi také proti dětem.

Protože se tyto situace opakují v krátkých časových úsecích, motá se Jitka ve svých problémech stále dokola. Má několik možností. Chápu, že být sama bez manžela je těžké. Především, když jsou v tom děti. Jenomže, stojí dosavadní život za to? A co zdraví? Jak její, tak jejich dětí, které jsou na tom podobně. Mají dle sdělení lékaře „náběh“ na astma.

Venda chodí do třetí třídy. Její maminka říká, že má každý rok od podzimu záněty průdušek. Údajně je to počasím.

Při rozhovoru se dovídám, že problémy začaly v první třídě. Maminka to vysvětluje změnou kolektivu a cizími bakteriemi a viry. Povídám si proto chvíli s Vendou sama, bez maminky.

Vendulka vypráví o svých kamarádkách. Těší se na Dominiku a Veroniku. Zeptám se na ostatní děti. Děvčátko posmutní. Na její tvářičce se objeví mráčky. Pak povídá. Mají ve třídě Aleše, který je tahá za vlasy. Bolí to. Taky se holkám posmívá. Vendulka přiznává, že se ho bojí.

Říkali jsme si, že za problémy dýchacího systému bývá šikana, která vám nedovolí „svobodně“ dýchat. Tak tomu je i v tomto případě. Maminka Venduly zašla do školy a pohovořila s paní učitelkou. Pomohlo to. Hoch dal děvčatům pokoj a Vendula přestala mít své „podzimní“ problémy.

Hanka s mladším bratrem Mirkem sedí ve sklepě. Tulí se k sobě. Je jim zima. Domů však nemohou. Otec přišel, jako ostatně mnohokrát, opilý. Když začal tlouct mámu, Hanka s Mirkem toho využili a utekli. Nechtěli se stát terčem otcových ran. Bolí to.

Teď se tady choulí a bojí se o mámu. Za chvíli slyší křičet otce na chodbě: „Kde jste, vy spratci! Okamžitě se vraťte domů!“

Obě děti se ještě více schoulí. Ne, momentálně se nevrátí. Hodně by to bolelo. Mají v živé paměti rány, které jim otec uštědřil již mnohokrát. Když jim jen nadává, to tolik nevadí. Sice se dovědí, že jsou úplně blbí, za nic nestojí, nikdy z nich nic pořádného nebude, jenomže to vleze jedním uchem dovnitř a druhým ven. Na to jsou zvyklí. A hlavně, nebolí to.

Po chvíli je na chodbě klid. Otec už asi šel spát. Přesto oba zůstávají ve sklepě, ze kterého vyjdou až ráno.

O několik dní později mají obě děti těžký zánět průdušek.

„Ještě, že jsem měla normální rodiče, kteří mně nemlátili,“ říká Jana.
„To já ne. Docela jsem si užila, stejně, jako mnoho mých spolužáků. Takže si dovedu představit, co to s človíčkem udělá.“
„Čím tě tloukli?“ je zvědavá Jana.
„Máma vařečkou, otec klepáčem na koberce.“
„Nechtěla bych to zažít,“ podotkne ještě Jana.
„Toni,“ ozve se Petra. „Hodně děti se zbaví dýchacích potíží v pubertě. Je to tím, že začnou vzdorovat?“
„Co myslíte?“ zeptám se ostatních.
„Já bych řekla, že ano,“ odkývá Jana.
„Souhlasím. Právě v pubertě se některé děti postaví svým rodičům a zbaví se tak svého strachu z domova. Stane se z něj vzdor. Tím dojde k úpravě dýchání. Dítě se dokázalo svobodně nadechnout.“
„Jenomže to všechny děti nezvládnou,“ přidá se Roman.
„Jistě. Proto si také některé nesou svou nemoc i do dospělosti. Včetně svého strachu.“
„Když takovéto potíže jako dítě nemám, můžu je dostat později?“ ptá se Jana.
„Pokud se začneš bát třeba agresivního manžela, tak klidně,“ odpoví jí Roman.
„Takže je jedno, v jakém věku tyto potíže mám. Vždycky jde o strach z prostředí,“ ověřuje si Jana.
„Souhlas. Prostě z nějaké příčiny nemůžeš volně dýchat. Strach je jako obruč, která ti to nedovolí. K dýchání by to mohlo stačit. Je vše jasné?“ Všichni kývají, takže můžeme kousek dál. „Co takové vřídky v ústech? Vzpomeneš si, Romane, kde je jádro pudla?“
„Tady je to spíše o výčitkách. Když jsem třeba něco blbě řekl. Nebo jsem se někoho svými slovy dotkl.“
„Nechápu souvislost s teritoriem,“ ozve se Jana.
„Představ si, že bydlíš třeba s dcerou. Něco řekneš a ona to vezme osobně a urazí se. Ty si to pak vyčítáš. A vřídky jsou na světě,“ vysvětluje jí Roman.
„Nebo tě štve kolega v práci a ty mu to nedokážeš říct. Neumíš, ze svého pohledu, správně zareagovat na jeho výpady,“ přidám.
„Teď už chápu.“