Střípky jsou výběrem z mého díla, tedy z těch částí Síly myšlenky I – IV a Těla napoví, které se vztahují k mému životu. Jinými slovy bych toto dílko označila jako autobiografické kapky deště, střídající se se slunečními paprsky na mé životní pouti. Pro úsměv na tváří jsem použila také verše z Pohádkového tábora (psychosomatických pohádek pro děti) a z mého soukromého archívu vlastní tvorby.

Netuším, proč jsem se narodila na Zemi, a právě svým rodičům. Nejprve jsem si myslela, že máme daný osud a tomu se nevyhneme. Později jsem neměnný osud nahradila slovy Cesta. Pochopila jsem, že je jen a jen na mně, kudy se vydám a jak naplním svůj život.

I když by někteří řekli, že to je právě osud, jsem přesvědčená o tom, že svůj osud si v podstatě tvoříme sami. Svým přístupem k životu, rozhodováním nebo také pasivitou. Má Cesta dosud neskončila. Stále je co objevovat.

Hovoří se o odklonu člověka od přírody a někteří se pokoušejí o návrat. Myslím si, že návrat k přírodě by měl začít pochopením přírodních zákonů, které působí na člověka. Právě proto jsem začala studovat psychosomatiku v podání Dr. Hamera, tedy Novou germánskou medicínu. Jejím spojením s profily osobnosti, emocemi a pyramidou lidských potřeb jsem získala nadhled nad životem člověka a mnohé pochopila.

Má Cesta nekončí. Stále je co objevovat, stále je co studovat. Ze své minulosti jsem se poučila a jdu dál. Vstříc konci své Cesty. Doufám, že až se jednou ohlédnu, bude za mnou vidět kus práce. Doufám, že až se ohlédnu, uvidím tam spokojené tváře svých klientů. Těch, kteří se naučili Žít. A kdyby náhodou ne, tak se svět také nezboří.

“Život je krásný, daleka cesta. Marné však není žádné volání. Zemdlený není ostudou města, hanbou je zrada a pokání. Zpáteční cesta se trestá…”

Nevím, kdo tato slova napsal. Jsou však úžasná.
Antonie Krzemieňová

Knihu lze zakoupit v ZDE.