Tak jako poupata tvoří květy, tak se slova skládají ve věty. Člověk obdivuje jejich krásu a jiný zas hledá svoji spásu… jak žebrák s nataženou rukou chodí a přitom ví, že právě jeho mysl plodí, co v těle se odehrává… žádná sláva…

Tak jako záhon tvoří květy, tak knihu zase moudré věty, když teorie se s praxí snoubí… a jako v lese houby, tak mezi lidmi se šíří, že k vám teď míří TĚLO NAPOVÍ a na otázky odpoví, proč v něm ten zmatek máme, jakpak že myslíváme… „já chci být zdravé,“ volá, „nenuť mne dokola nemocné být! Vždyť já chci žít! Pochop už, co se odehrává v hlavě, když bolí játra právě, když ledvina zase zlobí a hýbat se mohu jen s holí!“

Vybrat si smíš – žít, nebo živořit. Být zdráv, či nechat se pokořit. Jak žebrák s nataženou rukou stát, či na cestu k uzdravení se dát. Život může být bojem… ovšem, bojuj s hnojem… do vínku nám rozum dali, a taky s ním počítali. Jenže člověk, tvorstva pán, do truhly jej uschoval. Myšlení jej totiž bolí, raděj bude chodit s holí.

Že nejsi ovce ve stádu? Máš právě dobrou náladu? Vezmeš si mne domů a budeme spolu lepší život žít? Ty chceš opravdu zdravý/á být? Pak ti přeji hodně síly, ať tvé nohy tančí, jak nožky víly na hebkém lesním paloučku, ať tvůj život není přežívání jen a splní se ti každý sen.

Odkazy na knihkupectví

• Tělo napoví I
• Tělo napoví II

Ukázky

„Babi, copak tělo může napovídat?“ ozve se Niky, která mi už chvilku kouká přes rameno. Zvědavá, jako každá správná ženská. I když, znám i dost mužů, kteří si v tomto směru s ženami nezadají. „To přece může jenom kamarádka ve škole.“

„Tak to babička určitě nemyslela,“ ozve se druhá cácorka.
„Tak jak to myslíš?“ zvídá stále Niky.
Než stihnu cokoliv říct, opět se ozve Beruška, její starší sestřička. „Vzpomínáš, jak mne bolívalo bříško, když jsem chodila ještě na základní školu? Babička přece hned věděla, že mám problémy se školou.“
„A to ji řeklo tvoje bříško? Copak má pusu a umí mluvit?“
„Pusu sice nemá, jenomže babička vždycky hned ví, proč nás něco bolí,“ vysvětluje Niky Beruška. Pak se zarazí a otočí se ke mně: „Babi, jak to vlastně víš? Vždyť břicho nemluví.“
„Není to tak složité. Všechno má svá pravidla,“ vysvětluji holkám. „Když hraješ ‚člověče nezlob se‘, také hraješ podle pravidel.“
„No dobře,“ zamyslí se Beruška. „A jaké pravidla má tělo?“
„Kde jsou napsané?“ přidá se Niky.
Cácorka je opět rychlejší, holt, mládí: „Přece je má babička v hlavě.“
Niky tato odpověď neuspokojila: „Jak se tam dostala?“
Vložím se do jejich diskuse. „To jsou roky učení.“
„Babi,“ kouká na mne nedůvěřivě Niky, „copak ty chodíš do školy?“
„Studovat nemusíš jenom ve škole,“ vysvětluje Beruška.
„To by mne nebavilo, ještě se učit doma,“ přidá svůj komentář mladší cácorka.
„Babi,“ reaguje Beruška, „ty se fakt učíš doma?“
„Samozřejmě. V dnešní době to přece není problém. Semináře se dělají přes internet, a tak se dostaneš kamkoli chceš. Já jsem takto byla až v Kanadě. Pro tebe žádná novinka.“
„No jo, to musíš pořád číst a něco studovat,“ zamyslí se Niky. „Nevím… Taky čtu a nejsem tak chytrá.“
„Číst nestačí. Potřebuješ se ještě také hodně dívat kolem sebe a mít nějaké ty zkušenosti.“
„Co je zkušenost?“ není cácorce jasné.
„Třeba, máš vyzkoušeno, že fialová sukýnka ti sluší více, než černá. To je zkušenost.“
„Aha,“ zadumaný výraz svědčí o hlubokém přemýšlení.
„Naše blondýnka,“ rýpne si Beruška.

Niky nechá tentokrát poznámku sestry bez povšimnutí. Má jiné starosti. „Když jsem nechtěla očkovat, to byla také zkušenost?“
„Záleží na tom, jak si pamatuješ předchozí očkování.“
„Bolí to a vůbec mi není příjemné, když do mně píchají jehly.“
„Ano, to je nepříjemná zkušenost,“ potvrdím jí.
„Pamatuje si tělo očkování?“ zeptá se Beruška.
„Tvoje paměť to má určitě uložené se všemi pocity, které jsi přitom vnímala.“
„K čemu mu to je? To musí mít paměť jako slon.“
„Tělo se také pořád učí,“ odpovím.
„Nerozumím tomu. Jak se může tělo učit? Myslela jsem, že tělo jenom roste a pak prostě růst přestane,“ pokračuje Beruška v diskusi.
„Částečně máš pravdu. Tělo roste…“
„Víc a víc, z rukávu i nohavic,“ vyhrkne Niky veršík od Františka Hrubína, jeho verše znala už jako velmi malé dítě. Ostatně, pohádky tohoto spisovatele miluji dodnes.
„Přesto se tělo stále učí. Jak reagovat na situace, co dělat, když se bojíš, jak se zbavit cizích látek z těla…“
„Tomu moc nerozumím. Řekni nám raději nějaký příběh. Ty mám ráda,“ dožaduje se Beruška a Niky se okamžitě přidá.
„Tak se posaďte, povím vám, jak Sofii napovídalo její tělíčko.“
„Super,“ pronese Niky a už obě sedí ani nedutají.

Sofie je holčička o rok mladší než Niky. Už nějakou dobu se jí horší zrak. Stěžovala si, že ze své lavice nevidí dobře na tabuli. Její maminka stížnosti Sofie nebrala zpočátku vážně. Nechápala, proč by tak malá holka měla najednou špatně vidět.
„V rodině nikdo brýle nenosil,“ říká Sofiina maminka. „Moje máma brýle sice už má, jenomže pouze na čtení a pořídila si je až v důchodu a její maminka dokonce až po sedmdesátém roce věku.“
„Já mám nosit brýle už tři roky,“ ozve se Sofiin tatínek.
„To jo, jenomže je máš pouze na řízení do auta,“ připomene mu bývalá manželka.
„To je jedno, prostě holka špatně vidí, tak s ní někam dojdi,“ říká rozhodně.
„Sofie,“ zavolá na svou dceru její máma. „Ty špatně vidíš?“
„No, někdy mám rozmazanou tabuli,“ přiznává neochotně Sofie.
„Jak někdy?“ diví se maminka.
„Nevím,“ znejistí dívka ještě více.
„Nech tu holku a zajdi s ní raději k očaři, už ti to říkám přes rok,“ vloží se do jejich rozmluvy Sofiin táta.
„Dobrá, zítra tam zajdeme,“ říká máma Sofii. Hlavou se jí honí, proč se vlastně táta o Sofii najednou tak stará. Nikdy dříve ho její zdravotní stav nezajímal, nevšiml si ani, když měla horečku a najednou chce pro dceru brýle?
Druhý den se Sofie cestou k lékaři rozpovídá: „Mami, to není vůbec tak strašné. Táta si všiml, že někdy mžourám. A ve škole to mám rozmazané jen občas a některé předměty. Táta to přehání.“
„Nevadí, pro jistotu ti oči necháme přeměřit a uvidíme,“ rozhodne máma.

Sofie od lékaře obdržela předpis na brýle. Nebylo to však nic vážného, jen slabá korekce zraku. Holčička však měla radost, že vidí ostřeji. Její maminka se na sebe zlobila, že s dcerou nešla k lékaři už dříve. Tatínek byl spokojený a neustále dceru nabádal, aby nosila brýle co nejvíce.

Maminka Sofie však byla zvědavá a nějak se jí to nezdálo. Především ta zvláštní přehnaná péče tatínka. Proto přišla za mnou. Chvíli jsme si povídaly o jejich životě a ona pochopila, proč Sofie začíná špatně vidět. Nešlo o mechanickou vadu očí, to jen její tělíčko signalizovalo, co holčička prožívala. Bylo to tak jednoduché. Začala špatně vidět, protože měla strach, že se jí ztratí z očí někdo, koho má ráda. Její otec…

Sofiina maminka vyprávěla:
„S otcem Sofie jsem se rozvedla před šesti léty a brzy poté se znovu provdala. S dcerou jsme zůstaly žít v bytě samé, protože moje druhé manželství je trochu netradiční a současný manžel bydlí 150 km daleko. Vídáme se o víkendech. Otec Sofie svou dceru mohl navštěvovat kdykoli se mu zachtělo. Nebyl to žádný problém. Vše jsem podřídila tomu, aby Sofie měla pocit, že je jí její táta stále nablízku a jedinou změnou je, že s námi nebydlí. Chováme se k sobě s jejím otcem hezky, je u nás jako doma, uvaří si kávu, když zrovna obědváme, jí s námi. Sofie je šťastná. Já z toho mám radost a také užitek. Mohu mít vlastní večerní aktivity a chodit večer do práce, protože její otec je s ní. Nemusí tak zůstávat sama. Zhruba před rokem se tato zaběhlá situace začala měnit. Můj stávající manžel začal uvažovat o přestěhování se k nám. Hledal si práci, pobýval zde i v týdnu a delší dobu, než dříve. Dcera s ním žádný problém neměla. Přijala ho velmi dobře a byli kamarádi. Ne tak její otec. Tomu vadilo, že už nemá dceru jen pro sebe a žárlil na mého nového partnera. Vadilo mu, že je v bytě ještě někdo jiný. Manžel vzal tuto situaci sportovně a rychle se smířil s tím, že několik hodin týdně tam bude také Sofiin otec. Tím, kdo tuto situaci vůbec nezvládal, byl právě otec Sofie. Začal dceři vyhrožovat, že když tam bude můj manžel, tak on tam chodit nebude. Atmosféra houstla. Sofie začala vnímat situaci po svém. Vyložila si jí tak, že pokud tam bude můj stávající manžel, tak tátu neuvidí. Její chování k nevlastnímu otci se pod tlakem ze strany vlastního otce měnilo. Vždyť kvůli němu neviděla svého tátu. Ten svůj problém přenášel na ni. Popichoval ji proti otčímovi. Naprosto vědomě. Sama jsem byla svědkem toho, když spolu hovořili telefonicky a on se ptal, zda je tady ‘on’. Kdyby byl, tak on nepřijde, nechce ho vidět natož s ním být v jedné domácnosti. Přesně věděl, za který provázek má zatáhnout, aby bylo po jeho.“