padá hvězda, padá k zemi, padá z noční oblohy
možná že ti splní přání, možná je jen na hraní,
chytni si ji do dlaní, tu jedinou mezi všemi
vzácnou a vznešenou…
kdo souhvězdí nezná a neví, která hvězda jeho cesty řídí
jak kormidlo na přídi loďky na vlnkách se v mlze houpající
když hvězdy kráčející jsou a přístroje mlčí, jen moře křičí
burácí hromy, blesky křižují temnou oblohu a já nemohu
chytit svou hvězdu do dlaní….
Kdo souhvězdí nezná a neví, která hvězda řídí jeho cesty
jak kroky nevěsty kráčející pod mlžným závojem k oltáři
když má slzičky na tváři a přitom mlčí, jen ústa křičí
oheň praská, plameny osvětlují temnou oblohu a já nemohu
chytit svou hvězdu do dlaní…
kdo souhvězdí nezná a neví, která hvězda řídí cesty jeho
jak člověka posedlého, jdoucího po orosené louce ranní
když za slunce svítání i příroda mlčí, jen ptáci křičí
ohnivá zář, slunce osvětluje temnou oblohu a já nemohu
chytit svou hvězdu do dlaní…
a já nemohu chytit svou hvězdu do dlaní…
a já nemohu…
(Antonie Krzemieňová)