Už delší dobu se chystám napsat tento domácí úkol a nevěděla jsem, co napsat. Napadaly mě věci typu: proč právě já mám takové trable v životě, počínaje mým ne úplně šťastným dětstvím, se kterým jsem se, alespoň doufám, už vyrovnala, jelikož co bylo, stejně nezměním. Nemá cenu smutnit nad tím, co bylo a bát se toho, co bude a kvůli tomu se trápit. Je potřeba užívat si toho, co je teď, tedy přítomnosti.
Bohužel u mě to ale úplně nejde – užívat si, protože už delší dobu je mi stále blbě, každý den, když se probudím. Někdy to trvá celé dopoledne, někdy i déle. Pořád mě něco bolí – hlava, břicho, záda… Když to přejde tak zase koleno, kyčel, zuby… Zkrátka pořád něco. Takže si často říkám, proč zrovna já mám takové trápení.
Donedávna jsem měla pocit, že nežiju, ale pouze přežívám. Jenomže když se podívám kolem sebe, tak vidím, že jsou na tom lidé i mnohem hůř. A tak si říkám: holka, seber se a něco s tím dělej, vždyť ještě není pozdě. Myslím si, že už jsem na tom začala pracovat a že můj stav se ustálil a snad se i zlepšil.
Takže nemá cenu fňukat a sedět v koutě, ale chce to jít a něco se sebou dělat a v tom dělání vytrvat. Vím, že to nedokážu sama, ale s pomocí těch správných lidí to snad dokážu.
A k tomuto tématu mám také oblíbenou píseň. Je to píseň od Zdeny Lorencové – Proč žiješ rád. Když je mi smutno, tak si ji pustím a hned je mi líp.
Proč právě já? Proč se to stalo právě mně? Proč mě osud tak zkouší? Tak bych možná reagovala před pár lety v nepříjemných situacích. Dnes ale vím, že má všechno svou příčinu a následek. Ne nadarmo se říká, že každý člověk je svého štěstí strůjcem. Dokonce i když člověk nic špatného neudělá, jen přihlíží nebo se stane obětí nějakého zlého úmyslu, je spolutvůrcem situace, a tudíž je spoluzodpovědný za její stav. Pokud si toto uvědomí, může si začít svůj život řídit vědomě. V případech, kdy něco sama nemůžu změnit a přihlížím jen vůli druhých, se mi osvědčila metoda umožňování. Prostě umožním to, co druhý chce, protože tak či tak je situace pro mě nevýhodná. Vzápětí se ukáže, že mi toto umožňování přinese výhody, které jsem do té doby neviděla. Možná to vystihuje přísloví – Kdo chce kam, pomozme mu tam a Všechno zlé je pro něco dobré. Toto vědomí mi skýtá možnost netlačit na běh událostí a nést se proudem žití. Spousta věcí se tak stane sama bez prosazování vůle. Čím jsem starší, tím víc se ze mě stává fatalista. Věřím, že určité věci se člověku v životě stát mají, aby došel k nějaké zkušenosti. Stále častěji jsem za ně vděčná, a tak už si neříkám: Proč právě já!
Proč právě na mne míří ten masový vrah?
Proč právě já mám tu smůlu a mám rakovinu?
Proč právě mě propustili?
Proč právě já přišel o všechno?
Proč právě mě se děje všechno špatné?
Proč jsem to právě já, koho pomlouvají?
Proč právě mě si vybrali jako oběť šikany?
Proč právě mě stále omezují a buzerují v práci?
Proč právě já dělám chyby?
Proč právě já se musím ptát kdo za to může?
Proč právě já, když za to může on?
Proč právě já se musím odstěhovat?
Proč se naštval právě na mě?
A proč ne?