Olga
Ujíždí ti vlak? Myslíš, že ho dohoníš nebo zastavíš? A co se stane když ti ujede? Budeš ho honit? A pak až už nebudeš moct popadnout dech? Co pak? Když skutečně ujede, půjde ti o život? Možná už další vlak nikdy nepojede. Vztekáš se, že ujel?
Už se stalo. Co si myslíš, že se dá dělat? Třeba si jen myslíš, žes musel dojet tam kam jel ten vlak. Třeba je i jiný dopravní prostředek….autobus…taxík…
A možná zjistíš, žes chtěl jet úplně někam jinam. Ještě ti to leží v žaludku? A nebo naříkáš a lituješ se, jsi smutný, nebo ukřivděný? Nebo pociťuješ bezmoc a obviňuješ se, žes měl přijít dřív?
A nebo za to může někdo jiný?
Byl tam v cíli někdo, koho už nikdy neuvidíš, protože jsi nestihl právě tenhle vlak?
Když jsme dostali toto téma k napsání úvahy naskočila mi písnička od Xindla X, který zpívá : Ujel mi vlak, tak už to chodí, hlavu nevěším, pojedu lodí.
I když ujel jsou přece další možnosti jak dosáhnout svých cílů. Jak se realizovat. Přijede další vlak- výzva a tentokrát budeš připraven do něj nastoupit a jet za svým snem ať velkým nebo malým. Život je samé překvapení, je hodně vlaků, které nás míjí a také hodně těch, které zastaví a máme možnost do nich nastoupit a těšit se z jízdy a nových zážitků. Je jen na nás, jak si jich užijeme.
Potom, co jsme sfoukli 40 svíček…
…na svém narozeninovém dortu, často bilancujeme své dosavadní snažení, přešlapujeme na místě a zvažujeme nasměrování a cíle dalšího běhu svého života. Mnozí z nás byli v minulosti neochotní uskutečnit užitečné změny, které by obarvily šeď našich dnů a které by nám znovu vnesly do života radost a vášeň. Druzí většinou vidí víc než my, a tak naši situaci vyhodnocují, jako že už nezažijeme v tomto věku nic povznášejícího a že nám v jistých věcech „ujíždí vlak“. Nechceme, aby nám ten vlak plný báječných příležitostí ujel, a tak se ohlížíme zpět, jestli jsme po celou tu dobu jeli tím správným směrem a se správným strojvedoucím. Jak to, že už dlouhou dobu jsme nespokojení, že nás netěší práce, partneři, kamarádi, koníčky, dokonce i naše pubertální ratolesti? A pokud odhalíme, že jsme se léta jenom přizpůsobovali, všechno jsme dělali pro druhé a ztratili tím sami sebe, stojíme před tímto zjištěním pokoření a neschopni změny žádné. Čeká nás jen dlouhá a úporná cesta k sobě samým a k nalezení svého zapomenutého já. Posilněni usilovnou prací na svém růstu jsme pak schopni z nesprávného vlaku vystoupit i za cenu osobních ztrát, která později budou vyvážená odměnou čekající na nás ve správném kupé. Jakmile uvolníme stará pouta a nabydeme nové volnosti, uklidníme emoce a vyléčíme stará zranění, dojdeme na perón, kde jistojistě zastaví vlak nový, který dokážeme po všech zkušenostech řídit správným směrem. Pokud do něj s odvahou nastoupíme, poveze nás po kolejích lásky krajinou spokojeného a radostného života, s těmi správnými cestujícími. Pak už nikdy neřekneme, že nám v něčem ujíždí vlak, protože jsme těmi, co se nechají vědomě životem vézt.
Většina dnešních moderních lidí…
…se s odstupem času dostává do situace, která je zapříčiněna vlivem svého okolí (médii, životním stylem). A postupem svého vnímání si začne uvědomovat, že ve svém životě nedokázala to, co chtěla. Nebo vyčítat svému nejbližšímu okolí život, který s nimi prožívá není podle jejich představ (u některých žen zkažení postavy po dětech, manželství ji zkazilo život). Situace je jiná záleží na pouhém úhlu pohledu na daný stav. Nemusí být vždy pozdě, záleží jak se v daném okamžiku cítíme, vždyť i v devadesáti letech se dá seskočit padákem a řádit jako za mlada. Tak proč se dívat na ujíždějící vlak, když se dá ještě doběhnout. A pokud se necítím na to, abych vlak doběhl, mohu počkat na další nebo změnit vše okolo sebe – tedy nastoupit do zcela jiného.
I toto je téma, které nutí člověka zamyslet se nad svým životem.
Já ani nevím, jestli si to myslím, že mi ujíždí vlak. Když byly moje děti malé a bylo okolo nich plno práce a starostí, tak jsem si pořád říkala: Už aby seděly, už aby chodily, už aby uměly mluvit a mohly si říct, co je bolí a proč brečí. A tak jejich dětství uteklo a najednou už jsou dospělé a už se nepřijdou poňuňat jako když byly malé, takže na to vzpomínám a říkám si, že jsem pořád s něčím nespokojená a že si neužívám přítomnost. Brala bych, aby mi bylo znovu 20 a abych měla ty životní zkušenosti, co mám dnes. Bohužel to nejde.
Já si ale nemyslím, že mi ujíždí vlak. Učím se žít tady a teď, víc si život užívat, vrátit do něj víc radosti a netrápit se věcmi, které nemůžu změnit. A tam, kde bych to změnit mohla, se o to pokusit. Například se učím udělat si více času pro sebe, mít se víc ráda, víc odpočívat a nehroutit se z toho, že jsem nestihla všechno, co jsem chtěla, protože život není jenom o tom, aby bylo uklizeno, navařeno a vše doma hotovo. A člověk je pak utahaný a pokud to trvá dlouho, třeba i několik let, tak pak jednou tělo řekne dost a je potřeba všechno přehodnotit, zpomalit, zastavit se a zamyslet se nad tím, co děláme špatně. Ale nikdy není pozdě a pokud mám kolem sebe lidi, kteří mi pomůžou a nejsem na to sama, tak se to dá zvládnout.
A že už mi není 20? No a co. To je totiž jediná spravedlnost na světě, že čas měří všem stejně a záleží jen na nás, jak s ním naložíme. A už to, že si toto uvědomuji, je dobře. Proto si myslím, že mi vlak až tak neujíždí.
A když někdy nevím kudy kam, tak si pustím píseň od Hany a Petra Ulrychových: Motlitba. K tomuto tématu je jako stvořená.